Vláda schválila zrušení koncesionářských poplatků a napojení ČT a ČRo na státní rozpočet. Na tiskové konferenci to zní jako účetní pořádek. Ve skutečnosti jde o otázku, zda média veřejné služby budou hlídat moc, nebo čekat u její pokladny s prosíkem.
Veřejnoprávní média jsou v demokracii trochu jako požární alarm v paneláku. Všichni si stěžují, že občas pípá, někdo ho podezřívá, že pípá politicky, a pár obyvatel by ho nejraději vyndalo ze zdi, protože ruší nedělní klid. Jenže ve chvíli, kdy začne opravdu hořet, je rozdíl mezi nepříjemným pípáním a tichou chodbou rozdílem mezi kontrolou a katastrofou.
Babišova vláda dnes schválila novelu mediálních zákonů, která ruší televizní a rozhlasové poplatky. Česká televize a Český rozhlas se mají napojit na státní rozpočet. Ministr kultury Oto Klempíř za Motoristy mluví o konci zastaralého modelu a tlaku na efektivitu. Premiér Andrej Babiš tvrdí, že vláda média neohrožuje, že jen chce šetření, a k tomu dodává větu, která se zapíše do české politické kuchařky zvláštních uklidnění: mohli jsme to vymést úplně.
To je pozoruhodná obrana. Kdyby vám soused oznámil, že vám jen odmontuje dveře, protože vám přece mohl vybourat celý byt, asi byste mu neposlali děkovný koš. V politice je ale podobná logika stále populární. Vláda říká: buďte rádi, že jsme neudělali horší věc. Jenže demokracie nestojí na vděčnosti za to, že moc nepoužila všechny možnosti, které by jí mohly projít. Demokracie stojí na pojistkách, které moci brání zkoušet, kolik toho ještě projde.
Podle ČT24 mají být částky pro ČT a ČRo nižší než letos. Česká televize má hospodařit s 5,74 miliardy, Český rozhlas s 2,065 miliardy. Ředitelé obou institucí varují před propouštěním, omezením výroby, zásahy do regionálního vysílání, tvorby pro děti a zahraničního zpravodajství. A tady se ukazuje, že debata o financování není účetní hádka nad sloupcem v Excelu. Když médiím veřejné služby vezmete peníze a zároveň je učiníte závislejšími na každoroční politické většině, neměníte jen způsob platby. Měníte mocenský vztah.
Koncesionářský poplatek má všechny možné vady. Je nepopulární, působí archaicky a nikdo nemiluje fakturu za něco, co považuje za samozřejmost. Ale jeho smyslem je oddělit základní financování médií veřejné služby od vlády dne. Když se peníze přesunou přímo do státního rozpočtu, vzniká lákavá páka. Stačí říct: letos jste se nám nelíbili, příští rok budeme přemýšlet o efektivitě. Slovo efektivita je v takových chvílích velmi elegantní šroubovák.
Opozice mluví o slovenské či maďarské cestě. To není náhodné. Ve střední Evropě už dobře víme, že útok na nezávislá média málokdy začíná výkřikem „rušíme svobodu“. Začíná technickými změnami, rozpočtovými úpravami, novými kontrolami, řečmi o hospodárnosti a opakováním, že slušný člověk se nemá čeho bát. Jenže instituce se často nelikvidují výbuchem. Někdy se jen nechají postupně vyhladovět, až začnou samy vysvětlovat, proč už nedokážou dělat to, kvůli čemu existují.
Babiš má s médii zvláštní vztah. V minulosti vlastnil významnou mediální skupinu, dlouhodobě útočí na kritické novináře a zároveň se rád tváří jako oběť mediálního spiknutí. V tom je jeho dnešní krok politicky výbušný. Nejde jen o abstraktní model financování. Jde o vládu vedenou člověkem, který má s nezávislým mediálním dohledem trvale problém. A když taková vláda dostává do ruky rozpočtový kohoutek ČT a ČRo, je přirozené ptát se, zda z něj poteče stabilní financování, nebo politicky dávkovaná voda.
Neznamená to, že ČT a ČRo nemají být kontrolovány. Mají. Veřejné peníze si zaslouží průhlednost, hospodárnost a profesionální řízení. Jenže kontrola hospodaření nesmí být převlečená snaha kontrolovat obsah. Média veřejné služby nejsou státní média. To je rozdíl, který se v autoritářsky naladěné politice ztrácí jako ponožka v pračce. Státní médium slouží vládě. Veřejnoprávní médium má sloužit veřejnosti, a tedy klidně i tím, že vládu rozčiluje.
Největší nebezpečí dnešní novely proto neleží v jedné konkrétní částce. Leží v principu. Pokud každá budoucí většina může médiím veřejné služby upravovat rozpočet podle nálady, vzniká systém, v němž si redakce dříve či později začnou samy klást otázku, zda se vyplatí být příliš nepříjemné. A to je přesně okamžik, kdy cenzura nepotřebuje cenzora. Stačí ekonomický stín nad stolem.
Česko teď stojí před otázkou, jestli chce veřejnoprávní média reformovat, nebo ochočit. První možnost je legitimní a potřebná. Druhá je politická otrava v pěkném obalu. A pokud se vládní argumentace smrskne na „mohli jsme to vymést úplně“, pak nezbývá než odpovědět: děkujeme za upřímnost, ale právě proto je potřeba dávat na ruce pozor.
15. 6. 2026