Plzeňské kulturní centrum po zásahu NCOZ: když kultura dostane návštěvu vyšetřovatelů

Regionální kauzy mají jednu nespravedlivou vlastnost: často vypadají menší než pražské politické aféry, protože nemají tolik kamer, tolik tiskových konferencí a tolik známých tváří. Jenže veřejné peníze v kraji nejsou méně veřejné jen proto, že se zrovna nepohybují po ministerské chodbě. Koruna z dotace je pořád koruna z veřejné kapsy, i když cestuje přes kulturní centrum, městský projekt nebo zakázku, která na první pohled voní po plakátech a slavnostním programu.

Policisté prý po zásahu NCOZ obvinili devět lidí a dvě společnosti kvůli podezření z podvodu při veřejných zakázkách a podvodu s dotacemi. Všichni jsou stíháni na svobodě a krajské zastupitelstvo v Plzni chce Kulturnímu centru doporučit opatření. Zní to úředně, skoro ospale. Ale v překladu do občanského jazyka to znamená: něco se v systému zadávání, kontroly a odpovědnosti zřejmě pokazilo tak vážně, že se do toho vložila elitní policejní jednotka.

Veřejné zakázky jsou česká disciplína, v níž jsme historicky dokázali spojit administrativní nudnost s kreativním napětím. Papírově se všechno tváří jako proces: zadání, nabídky, komise, hodnocení, smlouva. V praxi se občas ukáže, že některé procesy mají pozoruhodně pružnou páteř. Tam, kde má být soutěž, vznikne domluva. Tam, kde má být kontrola, objeví se kolegiální důvěra. A tam, kde má být veřejný zájem, sedí v rohu soukromý zájem a tváří se, že přišel jen na kávu.

Kulturní oblast je na takové kauzy obzvlášť citlivá. Kultura bývá v rozpočtech často první na ráně, když se škrtá, a poslední na seznamu, když se rozdává politická prestiž. Pokud se pak kolem kulturní instituce objeví podezření z dotačních a zakázkových podvodů, poškozuje to i ty poctivé projekty, které už tak musí veřejnosti vysvětlovat, proč má smysl platit festival, divadlo, komunitní program nebo vzdělávací akci. Každá podezřelá zakázka je munice pro větu: „Vidíte, všechno jsou to jen penězovody.“ A to je nebezpečné, protože cynismus bývá levnější než reforma.

Zastupitelstvo teď může doporučovat opatření. To je správně, ale nestačí, aby opatření měla podobu několika hezkých vět do zápisu. Potřeba je audit pravidel, jasné rozdělení odpovědnosti, transparentnější zveřejňování zakázek, kontrola střetu zájmů a hlavně skutečná ochota vyměnit lidi, pokud selhali. Veřejná instituce nemá fungovat jako klub známých, kde se problémy řeší tím, že se chvíli méně mluví a doufá, že veřejnost najde zajímavější skandál.

Tady je důležitý i regionální politický rozměr. Kraje a města spravují obrovské množství peněz, služeb a investic. Přitom kontrolní pozornost bývá slabší než na celostátní úrovni. Místní vazby jsou těsnější, lidé se znají, firmy se opakují, politici potkávají dodavatele na stejných akcích a hranice mezi „známe se“ a „něco jsme si domluvili“ může být nebezpečně tenká. Demokracie se nebrání jen ve sněmovně. Brání se i v komisích, radách, radnicích a kulturních centrech.

Presumpce neviny samozřejmě platí. Obvinění lidé nejsou odsouzení. Ale veřejná správa nesmí čekat na pravomocný rozsudek, aby zkontrolovala vlastní pravidla. Pokud se v domě objeví podezření na únik plynu, také nečekáme na znalecký posudek z roku 2031, než otevřeme okno. Dobrá instituce reaguje rychle, věcně a průhledně. Špatná instituce reaguje uraženě, pomalu a s výrazem, že největší problém je novinář, který se zeptal.

Plzeňská kauza proto stojí za pozornost i mimo region. Ukazuje, že boj s korupcí není jedna velká hrdinská bitva, ale nekonečná údržba systému. Otravná, detailní, nevděčná, ale nezbytná. Pokud ji stát a samosprávy zanedbají, veřejné peníze se začnou ztrácet ne dramaticky, ale pravidelně. A pravidelnost je v tomto ohledu horší než výbuch. Výbuch si všimnete. Kapající potrubí vám mezitím zničí celý dům.