Pavel, Babiš a česká židle v OSN

Česká zahraniční politika začíná připomínat rodinnou dovolenou, kde všichni tvrdí, že jedou spolu, ale každý už tajně rezervuje jiný hotel. Tentokrát nejde o summit NATO, nýbrž o Valné shromáždění OSN v New Yorku. Zní to jako diplomatická logistika, tedy obor, který normální člověk opouští po třetí větě. Jenže ve skutečnosti se tu znovu hraje spor o to, kdo má v zahraničí reprezentovat Českou republiku a jakou tvář vlastně země ukazuje světu.

Prezident Petr Pavel se od začátku mandátu profiluje jako pevně prozápadní hlava státu. Mluví jazykem spojenců, bezpečnosti, Ukrajiny, NATO a evropské odpovědnosti. Andrej Babiš se po návratu do vlády pohybuje v koalici s SPD a Motoristy, tedy s partnery, kteří mají k západnímu konsenzu často vztah asi jako k povinné četbě: občas ji drží v ruce, ale zjevně by raději opisovali od někoho jiného. A do toho přichází otázka, kdo povede českou delegaci v OSN.

Formálně může jít o rozhodnutí, které se vejde do několika e-mailů, tabulek, akreditací a rezervací hotelu. Politicky je to ale mnohem větší. OSN není jen místo, kde státníci pronášejí projevy do sálu, v němž část delegací sleduje telefon a část předstírá, že sleduje řečníka. Je to globální jeviště. A kdo na něm mluví za Česko, vysílá signál nejen spojencům, ale i protivníkům.

V normální politické kultuře by Hrad, vláda a diplomacie sedly ke stolu a vyřešily věc bez velkého dramatu. Jenže současné vztahy mezi Pavlem a Babišovým kabinetem nejsou normální provozní neshoda. Jsou to dvě politické mapy položené přes sebe. Na jedné je Česko pevně ukotvené v západních strukturách, s důrazem na bezpečnostní kontinuitu a důvěryhodnost. Na druhé je Česko jako stát, který doma musí uspokojovat voliče unavené z Ukrajiny, alergické na Brusel a ochotné věřit, že svět je hlavně obchod, marketing a národní póza.

Babiš dobře ví, že prezident Pavel je v zahraničí čitelnější a důvěryhodnější než velká část jeho vlády. Právě to může být politicky nepohodlné. Pokud v New Yorku vystoupí Pavel, bude Česko vypadat jako stát, který navazuje na předchozí prozápadní kurz. Pokud delegaci převezme vláda nebo ji začne přestavovat podle vlastních mocenských potřeb, signál se zakalí. A diplomacie je obor, kde zakalený signál často napáchá víc škody než otevřený spor.

Zvláštní roli v tom hraje i ministr zahraničí Petr Macinka. Jeho zahraničněpolitické instinkty jsou zjevně jiné než Pavlovy. Macinka dlouhodobě kritizuje hodnotovou diplomacii a obklopuje se lidmi spojenými se skeptičtějším pohledem na evropský a transatlantický kurs. To nemusí automaticky znamenat obrat na Východ. Ale znamená to, že spojenci budou číst každý krok opatrněji. A pokud česká reprezentace začne působit rozhádaně, nebude potřeba žádná ruská propaganda. Tu práci uděláme za ni sami.

Je třeba připomenout i historický rozměr. Československo i Česká republika si autoritu v zahraničí budovaly obtížně. Po roce 1989 nebylo samozřejmé, že nás bude Západ brát jako stabilního a spolehlivého partnera. Tuto důvěryhodnost vytvářely roky rozhodnutí, vstup do NATO, vstup do EU, podpora lidských práv a později také jasný postoj k ruské agresi. Taková důvěra se nevyrábí přes noc. Ale ztrácet se dá překvapivě rychle, zejména když stát začne vypadat, že má dvě zahraniční politiky a obě si navzájem schovávají boty.

Ústavně je český systém v zahraniční politice sdílený. Prezident reprezentuje stát navenek, vláda určuje a provádí politiku, ministerstvo zahraničí zajišťuje provozní aparát. To vyžaduje spolupráci. Jenže spolupráce předpokládá důvěru. A důvěra předpokládá, že nikdo nepoužívá zahraniční cestu jako domácí klacek. Pokud se Valné shromáždění OSN stane jen dalším bojištěm Pavla a Babiše, nebude poraženým ani Hrad, ani Strakova akademie. Poraženým bude český obraz v zahraničí.

Nejhorší by bylo tvářit se, že jde o protokolární maličkost. Není. V době války na Ukrajině, nejistoty v USA, sílící Číny, ruského vlivu a evropského přezbrojování má každé veřejné vystoupení středoevropského státu váhu. Česko musí ukazovat, že ví, kam patří. Ne že se doma hádá o mikrofon, zatímco sál čeká, zda vůbec přijde někdo, kdo umí mluvit jedním hlasem.