Česká advokátní komora řeší, zda Pavlu Blažkovi a Kárimu Titzovi kvůli bitcoinové kauze dočasně nezakázat advokacii. Až právnický stav začne grilovat vlastní lidi, bývá to znamení, že už se kouř nevalí jen z politické kuchyně, ale i z komína justice.
Bitcoinová kauza má pro českou politiku zvláštní půvab: je moderní i stará zároveň. Moderní jsou kryptoměny, darknet, digitální peněženky a částky, které se běžnému člověku čtou asi jako telefonní číslo na Mars. Staré je všechno ostatní: známosti, ministerstvo, advokáti, podezření z praní špinavých peněz a otázka, zda stát náhodou zase neotevřel dveře někomu, kdo měl zůstat za bezpečnostním rámem.
Podle dostupných informací bude předsednictvo České advokátní komory na přelomu června a července projednávat případ exministra spravedlnosti Pavla Blažka a advokáta Kárima Titze. Oba policie stíhá kvůli bitcoinům, které ministerstvo spravedlnosti za Blažkova vedení přijalo od dříve trestaného provozovatele darknetového tržiště Tomáše Jiřikovského. Komora jim může dočasně zakázat výkon advokacie, pokud vyhodnotí, že trestní stíhání pro úmyslný trestný čin ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie.
To je jádro problému: důvěra. V právním státě nestačí, aby ministerstvo spravedlnosti formálně existovalo, mělo ceduli na budově a uvnitř se pohybovali lidé s tituly. Musí také působit tak, že ví, co dělá, a že peníze pochybného původu nebere jako reklamní poukaz na novou éru digitalizace. Když resort spravedlnosti přijímá miliardový dar v bitcoinech od člověka s minulostí v darknetu, není to inovace. To je okamžik, kdy by se měly spustit všechny kontrolky, včetně těch, o nichž úředníci dosud netušili, že existují.
Blažek je v této kauze zvlášť citlivá figura. Nejde o řadového politika, který si spletl kolonku ve formuláři. Jde o bývalého ministra spravedlnosti, tedy člověka, který měl systém právní opatrnosti zosobňovat. Pokud je podezření, že pod jeho vedením stát přijal problematické kryptoměny bez dostatečného prověření, je to jako kdyby požární inspektor slavnostně otevřel sklad benzínu svíčkou a pak se divil, že někdo zvedá obočí.
Kárim Titz je zase důležitý kvůli advokátní rovině případu. Advokát má chránit klienta, ale zároveň nesmí sloužit jako pračka, byť by byla nejmodernější a měla program „krypto jemné“. Pokud se potvrdí podezření, že při transakci sehrál klíčovou roli a neprovedl důslednou kontrolu původu prostředků, nebude to jen profesní chyba. Bude to další argument pro všechny, kdo tvrdí, že v Česku se pravidla často tváří přísně hlavně na ty, kdo nemají dobré kontakty.
Důležité je říct, že trestní stíhání není rozsudek. Nikdo by neměl být veřejně odsouzen dřív než soudem. Jenže profesní komory nejsou soudy. Mají chránit důvěru v profesi a nastavovat hranici, kdy už je riziko pro veřejnost příliš vysoké. Dočasné pozastavení výkonu advokacie není lynč. Je to brzda. A když se na silnici řítí vůz se zhasnutými světly, bývá brzda lepší než debata o estetice nárazníku.
Politicky je kauza nebezpečná i tím, že se snadno stane dalším dílem seriálu „všichni kradou, tak co“. To je jedovatý příběh, protože veřejnost nevede k nápravě, ale k rezignaci. Právě proto je nutné trvat na přesném vyšetření, jasných závěrech a konkrétní odpovědnosti. Jinak se z právního státu stane jen divadlo, kde se ve foyer prodávají programy s paragrafy a v zákulisí se počítají bitcoiny.
Česká advokátní komora teď nestojí jen před otázkou dvou jmen. Stojí před otázkou, zda profesní samospráva umí říct: tady už nejde o reputační škrábanec, tady je třeba zastavit se a prověřit, jestli nám pod talárem nehoří. A stát by si měl položit ještě tvrdší otázku: jak se mohlo stát, že ministerstvo spravedlnosti, tedy instituce s názvem tak vznešeným, až by z něj měl mít úředník rovnější záda, vůbec vstoupilo do transakce, která dnes působí jako učebnicový příklad toho, co se nemá stát.
15. 6. 2026