Macinkova čínská normalizace: když se zahraniční politika tváří jako úklid zaprášené vitríny

V české politice se slovo „normalizovat“ nikdy nepohybuje nevinně. Má za sebou takový historický batoh, že by ho na letišti rovnou poslali na zvláštní kontrolu. Když tedy ministr zahraničí Petr Macinka říká, že vztahy s Čínou je třeba „aspoň trošku znormalizovat“, není to jen diplomatická věta. Je to věta, která v sobě nese celou otázku: normalizovat co, za jakou cenu a podle čích pravidel?

Podle aktuální zprávy Macinka v rozhovoru mluvil o potřebě zlepšit vztahy s Pekingem. Na první poslech to může znít pragmaticky. Velká země, velký trh, velký partner, velká mapa a ještě větší sebevědomí. Jenže Čína není obyčejná obchodní destinace, kam vyšleme delegaci, vyměníme vizitky a vrátíme se s kufříkem plným slibů. Je to autoritářská velmoc, která chápe diplomacii jako prodlouženou ruku moci, ekonomiku jako nástroj vlivu a slabost partnerů jako pozvánku k dalším požadavkům.

Česká zkušenost s Čínou je v tomto směru poučná až dost. Už jsme zažili éru velkých slibů o investicích, které měly přitéct jako zlatý déšť, a nakonec často připomínaly spíš kapající kohoutek na nádražních toaletách. Už jsme zažili období, kdy se kvůli Pekingu ohýbala rétorika, aby náhodou neurazila citlivé uši komunistického režimu, který ovšem sám nemá problém urážet realitu, práva ani sousedy. A už jsme také viděli, že Tchaj-wan není pro Česko jen exotický ostrov s čipy, ale demokratický partner, jehož existence říká o světě víc než tisíc obchodních memorand.

Pragmatismus v zahraniční politice je nezbytný. Stát není studentský debatní klub, který může odmítnout každý kontakt s někým, kdo není dokonale ctnostný. Jenže pragmatismus není totéž co poddajnost. Moudrá diplomacie dokáže jednat i s režimem, který nerespektuje naše hodnoty, ale přitom mu nepředává vlastní páteř v dárkové tašce. Právě tady se bude Macinkova politika testovat. Ne podle toho, zda se usměje na čínského velvyslance, ale zda u toho zůstane stát rovně.

Největší riziko „troškové normalizace“ je, že nikdo přesně neví, kolik je troška. Troška v kuchyni je špetka soli. Troška v politice může být konec návštěv na Tchaj-wanu, opatrnější slovník k lidským právům, mlčení u Hongkongu, vyhýbání se Tibetu a spokojené konstatování, že jsme přece jen upravili tón. Jenže tón je v diplomacii často první věc, kterou velmoci měří. Jakmile zjistí, že se partner leká vlastního hlasu, začnou diktovat noty.

Česko by si mělo pamatovat, že jeho síla není v tom, že by mohlo Čínu ekonomicky převálcovat. To by dopadlo asi jako zápas žákovského družstva s těžkou vahou. Naše síla je ve spojencích, v Evropské unii, v transatlantické vazbě, v jasné bezpečnostní politice a v reputaci země, která ví, kam civilizačně patří. Když malý stát ztrácí důvěryhodnost, nezíská tím větší prostor. Jen se stane levnějším.

Historie české politiky vůči Číně ukazuje, že největší ostudu jsme si vždycky udělali ve chvíli, kdy jsme se snažili být až příliš užiteční. A největší respekt jsme získali tehdy, když jsme mluvili klidně, věcně a bez předklonu. To neznamená nejednat. Znamená to jednat tak, aby se jednání nepodobalo omluvě za vlastní hodnoty.

Macinka má tedy před sebou jednoduchou, ale těžkou zkoušku. Pokud pod pojmem normalizace myslí profesionální, chladnou, sebevědomou a bezpečnostně opatrnou diplomacii, budiž. Pokud tím myslí návrat k politice „hlavně nikoho nenaštvat, zvlášť když má velkou ekonomiku“, pak to není normalizace vztahů s Čínou. To je normalizace české malosti. A té jsme si v dějinách užili víc než dost.