Írán, Hormuz a Trumpovo třicáté příměří: diplomacie na houpačce bez bezpečnostního pásu

Kdyby se mírové dohody daly počítat podle oznámení, Donald Trump by už měl na Blízkém východě klid asi jako v neděli dopoledne v knihovně. Jenže realita je tradičně hlučnější. Podle aktuálních zpráv se jednání USA a Íránu přiblížila dohodě, která by měla řešit blokádu íránských přístavů, režim v Hormuzském průlivu a otevřít prostor pro další jaderná vyjednávání.

Bezpečnostní expert Vlastislav Bříza pro iROZHLAS upozorňuje, že Trump už mírovou dohodu oznámil mnohokrát, ale tentokrát je situace přece jen nadějnější, protože íránský režim návrhy zásadně neodmítá. Zároveň ale varuje před tím, že íránské revoluční gardy podle něj postupně získávají větší kontrolu nad státem.

Hormuzský průliv je úzké místo světové ekonomiky. Přesně ten typ geografického hrdla, které na mapě vypadá nenápadně, ale když se sevře, začnou kašlat burzy, rafinerie i ministři financí. Proto každá zpráva o možné dohodě okamžitě hýbe ropou a nervy.

Trumpova metoda je známá: nejdřív hrozba, potom dramatický obrat, pak slib velké dohody. Někdy to může protivníka rozhýbat. Jindy to připomíná člověka, který hasí požár tím, že do něj nejprve hodí petardu, aby se plameny lekly. V Íránu je problém dvojnásobný, protože režim není jeden muž u jednoho stolu.

Historicky víme, že íránská otázka nemá jednoduché vítězné řešení. Dohoda z roku 2015 ukázala, že diplomacie může program brzdit, ale také že změna administrativy v USA dokáže pečlivě skládanou konstrukci rozebrat rychleji než dítě stavebnici. Současná krize je ještě ostřejší, protože do ní vstupuje válka, blokáda a regionální eskalace.

Dobrá zpráva tedy zní: dohoda je možná blíž. Špatná zpráva zní: v téhle části světa je „blíž“ pořád velmi daleko. A nejhorší by bylo zaměnit oznámení příměří za samotné příměří. Papír snese všechno, Hormuz méně. A revoluční gardy už vůbec nevypadají jako lidé, kteří by po podpisu ochotně odložili klíče od státu do recepce.