OSN uvádí, že v květnu na Ukrajině zemřelo nejvíce civilistů od dubna 2022. To je věta, která by měla prorazit i ten nejodolnější informační spánek. Jenže svět si na válku zvyká, což je přesně ten okamžik, kdy válka začíná být ještě nebezpečnější.
Válka má jednu krutou vlastnost: čím déle trvá, tím víc se z ní v cizích zemích stává šum. První týdny všichni sledují mapy, počítají kilometry, sdílejí fotografie a cítí, že dějiny vtrhly do obýváku. Po letech už se zpráva o útoku často vejde mezi počasí a sport. A právě to je jedna z největších výher agresora. Ne porazit protivníka naráz, ale unavit pozornost světa tak, až se z bombardování stane rutina.
Aktuální zpráva s odkazem na OSN říká, že v květnu na Ukrajině zemřelo nejvíce civilistů od dubna 2022. Tedy od doby, kdy byl svět ještě šokovaný Bučou, Mariupolem a prvním zjištěním, že Rusko se nevrátilo jen k imperiální politice, ale i k metodám, které patří do nejtemnějších kapitol evropských dějin. Pokud se dnes čísla civilních obětí znovu blíží k tak vysokým úrovním, nejde o statistiku. Je to politický alarm.
Civilní oběti nejsou vedlejší položka války. Jsou jádro její morální reality. Každé číslo znamená někoho, kdo ráno možná plánoval nákup, cestu do práce, školu pro dítě nebo obyčejný nudný den, který by za normálních okolností nestál za zmínku. A právě obyčejný nudný den je to, co ruská agrese milionům lidí vzala. V Evropě, ve 21. století, několik hodin autem od hranic Evropské unie.
Je důležité připomenout, proč se to děje. Rusko nevede obrannou válku. Rusko napadlo sousední stát, protože odmítá jeho suverenitu. To je základní věta, kterou se část politického spektra snaží pravidelně rozpustit v mlze slov o míru, jednání, unavených zbraních a údajné potřebě realistického kompromisu. Jenže kompromis s agresorem nesmí znamenat, že oběti podepíšou vlastní bezmoc a agresor dostane medaili za trpělivost.
14. 6. 2026