Kdysi býval číšník profese. Dnes má zákazník občas pocit, že obsluhu vytáhli z fronty na autobus pět minut před směnou. Výjimky naštěstí pořád existují, ale někdy je jejich hledání delikatesa sama o sobě.
Kdysi se člověk těšil do restaurace. Číšník znal jídelní lístek, uměl doporučit víno a zákazník měl pocit, že je host.
Dnes? Přijdete ke stolu, po deseti minutách si vás obsluha všimne a bez pozdravení říká: „Tak co je? Já jsem tu taky nechtěl být.“
Zeptáte se: „Co byste doporučil?“
Odpověď: „Nevím… já tu jsem od úterý.“
Další se zeptá: „To pivo chcete do sklenice, nebo s sebou?“
A vrchol profesionální komunikace? „Nemáme.“ „A co máte?“ „Nevím.“
Samozřejmě, pořád existuje spousta skvělých kuchařů, číšníků i servírek, kteří svou práci dělají výborně a s úsměvem.
Jen je občas člověk pozná podle toho, že si po odchodu říká: „Aha… takhle má vlastně vypadat normální obsluha.“
Možná by se měly restaurace vrátit ke starému pravidlu: Nejdřív se naučit pracovat s lidmi… a teprve potom s platebním terminálem.